Z nenávisti láska - 7.kapitola

Z nenávisti láska

Kapitola 7.: Odjezd do nového bytu. O můj bože!

Rozloučila jsem se s ní a odešla na pokoj. Umyla jsem se a zalehla. Kluci tu ještě nejsou. Snad mě neprobudí, až přídou. Nařídila jsem si na pět hodin budíka. Snad mě za to kluci neumlátí k smrti.

Pohled Patricka:

"Crrr" krucinál.
Zastavil jsem budík a zalezl do koupelny. K vůli ségře musím stávat, už v pět hodin .Bože ta holka mě jednou zničí. I když teď od ní budu mít pokoj dva měsíce.
Hodil jsem na sebe džíny a košili. Přegeloval jsem si vlasy a vyrazil za ségrou.
"Takjsem tady!" zahučel jsem, když jsem vešel k ní na pokoj.
"No to jsme teda rádi" ozvala se ironicky Sam.
Bože ona tu je taky? Kristepane, kdo se tu objeví zachvíli Brat Pitt?
"Ty jsi tady taky?"
"Jo vidíš mě ne? Nebo to už si slepej?" zeptala se mě.
Pečlivě jsem si jí prohlédl. No jo samozdřejmmě měla na sobě úzký džíny a pevný tmavý tílko. Zase jí to slušelo.
"Ne nikoho tu nevidím" řekl jsem.
"Ticho nebo je vzbudíte" varovala nás ségra.
"No jo pořád!" zahučel jsem na ní a ona jen zakoulela očima!!!!
Pak jsem jí všechny věci musel odnosit do auta. Samozdřejmě ona si tam v klidu vykecávala se Sam.
"Díky budeš mi chybět" řekla mi, když nastupovala do auta.
"Ty mě ne!" řekl jsem a Sam do mě strčila loktem.
"Budeš mi chybět" řekla a padla si Sam kolem krku. Bože to vidět nemusím.
Pomalu jsem se došoural do kuchyně.
Musím si uvařit kaffe, nebo tu usnu. Potřebuju se nutně probrat.
Postavil jsem na vodu.
Po chvíli se zamnou objevila Sam.
Vyndala si dva hrníčky a dala do nich kaffe a cukr.
"Copak? Přece by si nebrečel!!" houkla na mě, když kolem mě procházela.
"No dovol, já jsem rád budu mít barák sám pro sebe." řekl jsem.
"No to bych neřekla. Já ti o víkendu nehodlám dát pokoj!" řekla.
To mě ale překvapilo, vždyť ona nemá, vědět že se k nám stěhujou ne?
"Cože?" ujisťoval jsem  se.
"Nedělej blbího. Přece je svatba, my se k vám stěhujem." řekla a zalila si kaffe mojí vodou.
"To byla moje voda! A jak to vůbec víš?" zeptal jsem se.
"Nejsem totálně blbá a mimo aby mi to nedošlo, když to tu všichni víte, že jo? A voda ti tam zbyla." řekla a popadla kaffe.
Zalil jsem si to svoje a sledoval kam má namířeno.

Myslel jsem, že jde na pokoj ale to jsem se mýlil. Zaťukala na pokoj s číslem 26.
Otevřel jí nějakej kluk a ona vešla dovnitř.
CO tam kruci dělá? Bože kdo to byl? Mají spolu něco? Bože!!! Tak tyhle otázky mi výřili hlavou. Ježiš a co mi po tom ale je?!!!!

Pohled Sam:

Sledoval mě kam jdu. Cítila jsem jeho pohled na zádech. Naštěstí mi Mike otevřel a já zalezla dovnitř.
Nejspíš jsem ho vzbudila.
"Ahojík tak jsem tu" oznámila jsem.
"To vidím ale tím že jsem řekl kdikoli jsem nemyslel v šest ráno!" protestoval.
"Prosím a navíc nesu kaffe!!" řekla jsem a jedno mu strčila do rukou.
"A snídaně?" zeptal se s nadějí.
"Tak na tu klidně pudem spolu. Stejně teď nemám co dělat. Di odjela a je nuda. Takže ty jsi náhrada" oznámila jsem mu.
"To jsem teda rád"  řekl.
"Neboj  se v neděli se stavím dýl" ujistila jsem ho.
"No to bych byl rád"
"No jo vlastně zítra je ta svatba co?" zeptal se.
"Jo no asi jo. Já ani nevím." řekla jsem jako by nic.
"Hmm tak v neděli mi můžeš vyprávět. Potřebuju slyšet nový drby!" oznámil mi.
"No jasně neboj."
Pili jsme kaffe a při tom jsme kecali. Ubíhalo to tak rychle, že za chvíli bylo už půl osmý.
"Skočim se umejt a můžem vyrazit na tu snídani" řekl a zalezl do koupelny.
No jo on je tu sám, tak si tu dělá co chce. Ale teď mu tu budu oxidovat já a mě se jen tak snadno nezbaví.
Po chvíli vylez a vyšli jsme z pokoje.
"Hele víš že tu v sobotu v devět hrajou Sekunďáci?" zeptal se mě.
"Bože cože?! To jako fakt? Já je přímo žeru" zavískala jsem.
Procházeli jsme halou. Samozdřejmě, že jsme narazili  na Alexe, Patricka a spol.
"No jasně já taky, řikal jsem si mám dva lupeny pudeš?"
"Jasně bože to si nenechám ujít." zapištěla jsem.
"Copak si nenecháš ujít?" zeptal se najednou Zack, když jsem kolem něj procházela.
"Sekunďáky!" oznámila jsem.
"Spíš Jereda ne?!!" poznamenal Alex.
"Toho hlavně!!" řekla jsem a s Mikym jsme šli zase dál.
"Takže jo?" ujisťoval se Miky.
"No jasně počítej semnou. A kde se sejdem?" zeptala jsem se.
"No asi se stavím ne?"
"JO to jo jestli víš, kde bydlí Patrick tak tam se stav."
"Jo jasně, že vím kde bydlí" řekl jako by to bylo jasný.
"No já ne takže bych  ti fakt neporadila" oznámila jsem a rozesmáli jsme se.
V jídelně jsme si sedli ke stolu, kde sedávám s Di.
Najedli jsme se a pak vyrazili na hodinu. Učitelé, dnes neměli nějak dobrou náladu a tak jsme toho moc nedělali. Prostě pohoda.
Po škole jsem si zbalila pár věcí.
Měla jsem to jen tak tak. Pochvíli co jsem si zabali, někdo klepal  a Luke šel zase otevřít. Samozdřejmě to byl Alex a oznamoval mi, že zachvíli odjíždíme. Samozdřejmě, že byl překvapenej, když viděl že mám zbaleno.
"To mi bylo jasný!" houkla jsem na něj, když jsem si vzala svoje věci a vyrazila k autu.
"Ty neprotestuješ?" zeptal se mě ohromeně.
"Jasně že ne proč ne že jo. Budem konečně podle zákoná sourozenci no není to super" zapištěla jsem.
"Jo a obrovská!" zahvízdal na mě.
"Teď ti konečně můžu řikat bráško. Á to je tááák roztotomilí" řekla jsem.
Patrick to slyšel a už se válel smíchy.
"Bože vy jste ale dvojka"
"Copak chceš mě s  bratříčkem urážet?" zeptala jsem se ho nevině a on vybuchl v další smích.
"Bože neříkej mi tak!" zakřičel na mě.
"Jasan brácho" řekla jsem a pěstí ho bouchla do ramene.
"Přestaňte! Umučíte mě smíchem k smrti!" vybuchl zase Patrick.
Řidič nám otevřel dveře a myjsme všichni nastoupili do limuzíny.
"Hele víš, že budeme mít sourozence? Já chci sestřičku!" vypálila jsem na Alexe, asi po hodině jízdy.
"Cože?" zeptal se.
Přesně trefila jsem se. On o tom dítěti neví. Trefa zase nejsem tak pozadu.
"Co si to říkala?" zeptal se znovu.
"No tvoje mamka čeká mimčo. Super ne?" pípla jsem.
"Jako fakt?"
"No neboj jen tak bych tě tím tady nekrmila." řekla jsem a Patrick se zase začal tlemit. Bože.
Zbytek cesty jsme už jen mlčeli. Bože to je hrobový ticho. Se divím, že nemaj nějaký připomínky.
Když auto zastavilo, tak jsme vylezli ven. Páni.
Před náma se objevila obrovitánská vila. Jo tak to nevím, jestli se tu vyznám.
"Hezký co?" vypustil ze sebe Patrick.
"hmmm Leda tak pro tebe!" odsekla jsem a zamířila dovnitř se svojí taškou.
U dveří už stála nějaká žena. Podle toho jak vypadala, bych soudila, že to je Patrickova a Diina matka.
"Jé už jste tady. Bože ty si ale kočka!" skočila po mě.
Začala se semnou objímat.
"Dobrý den?.." vypustila jsem ze sebe, když mě pustila.
"Ale jakýpak dobrý den jsem Jane"
"Sam. Bože to jsou boty od Richarda Musso?" zeptal jsem se a prohlížela její černé kozačk.
"Jasně. Páni ty se vyznáš Sam"
"To víte že jo. Tahle kolekce je boží" řekla jsem.
"No to mi povídej. Až se tu zabydlíš ukážu ti celou sadu. Jo rodiče přijedou až zítra ráno. Kdybys ale chtěla vidět šaty pro tebe jen stačí říct." řekla a usmála se.
"Dobře."
"Jo málem bych zapoměla. Krabice s dveřma máš už v pokoji jen stačí vybalit. Jo a de se po schodech nahoru, doleva, doprava a nakonci chodby jsou dveře. To nepřehlídneš." řekla a stále se usmívala.
Chtěla jsem se vyzout ale ona mě zastavila.
"To nemusíš. U nás nejsou koberce, tak se chodí v botech a služebný to pak uklidí" řekla mile.
"Jo díky"
Zamířila jsem nahooru. Jak řikala přehlídnout se to fakt nedalo. Otevřela jsem dveře od pokoje. Bože tomu se ani nedalo řikat pokoj. Byla to obří místnost s postelí, notebookem, stolem, telkou a obrovskou šatnou.
"Bože" vydechla jsem.
Jak jsem si všimla krabice s oblečením, byli vybalený a na mě zbývala jen jedna s osobníma věcma.
Takže jsem byla hned hotová.
V šatně jsem měla zrcadlo a tak jsem toho hned využila a upravila se.
Vyšla jsem z pokoje a zamířila dolů. Na mámu Patricka jsem narazila hned pod schodama.
"Tak co líbí?" zeptala se mě.
"Je to boží" řekla jsem s úsměvem
 "To jsem ráda" očividně si fakt oddechla.
"Chtěla bych se s vámi na něčem domluvit. Na kluky jsem volala ale asi mě neslyšeli. Neskočila by jsi tam pro ně. Je to jen dva pokoje od tvého." řekla.
"Jo jasně už pádím" řekla jsem a zase se vydala nahoru.
Ještě párkkrát si vídu tyhle schody a už fakt nebudu moc. Takovejch schodů jsem snad nikdy nezažila. Nesnažila jsem se je ani počítat. Myslím, že bych se ani nedopočítala.
Samozdřejmě, že když jsem byla na posledním schodě, tak mi to uklouzlo. Bože můj.
Teď se tu ještě rozplácnu.
Čekala jsem tvrdej pád ale někdo mě chytil kolem pasu. Jak jsem brzo poznala, byl to Patrick.
"Bože, díky" vydechla jsem.
Myslela jsem, že mě hned pustí ale on mě stále držel. On si ani neuvědomuje co semnou jeho blízkost dělá. Je tak blízko, že cítím jeho vůni.
"Cože?" zeptal se mě.
Jéžiš co jsem zase řekla. Neuvědomuju si, že bych něco blbího plácla, jako to dělám, vždycky když jsem nervozní.
"Co jako?" zeptala jsem se tentokrát já.
"Ty jsi řekla díky?" zeptal se.
Ježiš to je až tak mimo.
"No jo. Díky tobě jsem se tu nerozplácla" objasnila jsem situaci.
"Díky?" zeptal se znova.
On si snad ani neuvědomuje, že mě pořád drží kolem pasu co?
"Ehm no máte přijít dolů. Prej se de něco probírat" řekla jsem a vymanila se z jeho sevření.
"Jasně. Páni ty si řekla díky?" opakoval si pořád, jako by tomu nemohl uvěřit.
"Pako" odtitulovala jsem ho a vyrazila dolů, se z toho vydejchat. Bože, budu si muset na něj dávat bacha, nebo se z toho ještě zblázním. To je hrozný, co všechno by si semnou mohl dělat, kdyby přišel na to jak moc mě ovlivňuje.
Seběhla jsem dolů a pani Darleyová mě zavedla do obýváku, kde jsem si sedla na křeslo a čekali jsme na kluky.
Ty přišli asi po Deseti minutách. Co jim tak dlouho trvalo. Možná jim, dali zabrat ty schody. Ale o tom silně pochybuju.
"Sedněte si" řekla a oni si sedli na gauč.
"Tak co že to chceš probrat?" zeptal se jí Patrick.
"No jak to bude zítra." řekla.
"Hmm"
 "Takže v deset je svatební obřád, potom je slavnostní obět a pak po něm odjíždějí na svatební cestu. Tudíš vy budete moct odejí tak po šestý večer." řekla a významně se na Patricka podívala.
"Žádný voloviny jasný?" upozornila ho.
"Jasný" řekl.
"Tak vy si teď běžte dělat co chcete. A já pudu se Sam na novou kolekci bot." řekla a popadla mě za loket.
"Takže tyhle kozačky se dají sehnat i v jiný barvě ale ke mně sedla hnědá, tobě bych tipovala černou.
Řekla a dovedla mě do její čatny. Tam jsme se asi tři hodiny prodírali botama oblečením a tak dál.
Asi v osm hodin nás služebný, zavolali na jídlo. Nerady jsme se zvedli a vyrazili na véču.
Musím uznat, že si spolu rozumíme dobře. Je v pohodě asi stejně jako Di. No jo málem bych na ní zapoměla.
Cestou dolů jsem vytáhla mobil a napsala jí jak se má. Odepsala že nic moc že sedí v autě a ještě jede. Tak jsem jí popřála hezkou cestu a vypla mobil.
Pak už jsem se jen vydala na jídlo. Všichni už seděli u stolu. Všimla jsem si jen, že tu není jejich otec. Takže jíst budeme jen já, Alex, Patrick a jeho matka.

(Díky za čtení a pls komentíky díky)

(Další kapitola: 8 – Svatba to jsou teprv starosti!)